Aprílové bruslení

Sotva začalo dubnové sluníčko přebírat nadvládu nad počasím plným splínů a depresí, popadla jsem svoje milované in-line brusle, oblékla svůj nejlepší bruslařský outfit a vyrazila na jednu z mnoha cyklostezek, které mám v okolí svého domu. Těšila jsem se celou zimu na tu svobodnou jízdu na mých – byť postarších, ale stále ještě plně funkčních bruslích, které jsem před několika lety dostala od sestry k narozeninám. Tehdy jsem ji za to k smrti nenáviděla, teď si ale její nápad nemůžu vynachválit. Jakmile jsem si totiž osvojila základní pohybové vzorce, které jsou nutné k jízdě na kolečkách, začala jsem si také naplno užívat svého single života! Začala jsem být usměvavá, měla jsem pocit, že mi patří svět a že můžu udělat cokoliv, když budu chtít a věřit.

I přesto, že jsem v té době neměla partnera, byla jsem spokojená a šťastná. Ani na chvilku jsem se necítila osamocená, mí přátelé mi byli nablízku pokaždé, když jsem potřebovala, a tak jsem si ani neuvědomovala, že už jsem ve věku, kdy bych měla pomýšlet na zakládání rodiny. Třicítce už dávno odzvonilo, byla jsem už skoro v půlce cesty k dalším kulatinám, ale stará jsem se rozhodně necítila! Partnera jsem ale potkala tak nečekaně, jak nečekaně může v nádherném dubnovém počasí přijít jarní studená sprška. V místě, kde není kam utéct ani kam se schovat. Jaké štěstí, když kolem vás – na bruslích, jak jinak – prosviští pohledný muž s naprosto skvělou bruslařskou technikou. Muž, který si jako gentleman po sto metrech uvědomí, že jste promoklá na kost a zcela bezbranná, a který se pro vás vrátí, aby vám pomohl překonat kilometry k místu, kde byste se mohla schovat a usušit.

A tak proběhlo naše seznámení. S mužem mých snů, s mužem, se kterým mohu nejen jezdit na bruslích, ale také podnikat ta nejbláznivější dobrodružství, který je tady pro mě vždy, když ho potřebuju. Láska prostě někdy nečekaně udeří v situacích, ve kterých byste to nečekali. Třeba při aprílovém deštíku uprostřed přírody.